Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na čem stojí naše víra?

9. 3. 2009

Myslím, že už je to pěkná řádka týdnů, kdy se ve své mysli zabývám otázkou, do jaké míry je církev schopna ovlivnit společnost kolem nás. Když vyslovuji slovo církev, nemíním tím nějaké anonymní společenství kdesi - kdysi, ale znovuzrozené křesťany v naší zemi, kteří mají dostatečnou představu o tom, proč jsou tady a kam jejich život spěje. Nechci se ani tak zabývat ožehavými tématy, jako jsou spolupráce mezi denominacemi, svatost, služba versus manželství, postavení žen v církvi či dávání desátků, i když neříkám, že to všechno nepatří k věci. Ale já bych přeci jen chtěla mluvit o něčem jiném a v současné době pro mne důležitém. A tím je kupodivu zcela základní otázka, o které jsem si vždycky myslela, že je pro nás křesťany – zvlášť po letech života ve sboru vcelku jasná: „Na čem stojí naše víra?“

Jsou situace v životě, kdy je tato otázka doslova propírána ze všech stran a my máme pocit, že nejsme schopni stanout pevně nohama na zemi. Jakoby se kolem nás i v nás všechno hroutilo. Okolnosti nás unášejí jaké pírko ve větru, padáme a zvedáme se a po letech bezvýsledného boje začínáme přemýšlet, jaký to má vlastně všechno smysl. Potřebujeme vidět a slyšet něco hmatatelného, jistého, co by nás udrželo a místo toho nám víra připadá jako závoj mlhy, která jednou je a jednou není.  Proč tomu tak je? Proč se vzdáváme? Proč utíkáme? Proč je najednou tak těžké věřit, že se něco změní?

Když se podívám kolem sebe, tak v poslední době docela často slýchávám věty typu: „Ne, oni už nejsou spolu, rozvedli se. On-ona si našel/našla někoho jiného.“ V naší společnosti tento jev asi není ničím mimořádným, bohužel. Tragédií ovšem je pokud se jedná o křesťanská manželství, o dlouholeté služebníky v církvi. Zde se pak naskýtá dotěrná, ale pravdivá otázka: „Co můžeme světu nabídnout v oblasti manželství, když nedokážeme pomoci ani sami sobě?“ Zajímalo by mne, čeho se vlastně ta otázka dotýká…

Určitě se najdou lidé, kteří zcela jistě budou vědět, kde se stala chyba a co by se kdy mělo dělat. A já se obávám, že ve většině případů půjde o lidi, kteří nemají ani páru o tom, co to znamená čekat na Boží odpověď, která nepřichází a možná ani nikdy nepřijde… Formulace – Vyznávej ty správné verše či Určitě se to zlepší – nepomáhají.  

Na čem tedy stojí naše víra? Všechno víme, všechno známe, všechno jsme vyzkoušeli. Řešení problému není o tom, že bychom nevěděli co, nýbrž jak… A když budeme vědět jak, bude to mít nějaký smysl?

Dnes jsem měla rozhovor se svou kamarádkou, která věří v Krista a slouží Mu již pěknou řádku let. Její život by se dal přirovnat k lodi, jež během své existence několikrát ztroskotala. Pokaždé měla sílu znovu povstat a jít dál, dnes je v situaci, kdy pochybuje, zda to má ještě nějaký smysl… „Proč vstávat, když mě znovu zase něco smete?“ Zasáhlo mne její uvažování: „Jednoduše jsem po všech těch letech zjistila, že vlastně není žádný rozdíl mezi tím, když věřím nebo nevěřím. Co se změní, když věřit nebudu? Nic. Stejně nekouřím, nepiji, nekradu, nic zlého nedělám, tak co…“

Na čem stojí naše víra? Otázka, která mi nedává pokoje. Pokud leží na našem výkonu, co děláme nebo neděláme, je otázka času, kdy na to dojedeme. Naše nitro je Bohu na hony vzdálené, ale nikdo okolo to nepozná, protože dáváme desátky, chodíme v neděli do sboru a sloužíme, co nám síly stačí.

Pokud toto všechno je křesťanství, tak si troufám říci, že Kristova oběť byla zbytečná. Bůh nás totiž nevysvobodil z otroctví hříchu, aby nás znovu uvrhl do otroctví zákona, nýbrž nás přivádí do svobody, do skutečné svobody s Ním, kde můžeme zakoušet osobní a hluboké obecenství s Bohem. Takový vztah nemá na světě obdoby, nelze ho ničím nahradit a každý, kdo okusil Boží lásku a přijetí, nesmíří se s ničím menším. Pak již nesloužíme proto, že bychom měli, ale proto, že chceme. Zcela přirozeně to vyvěrá z našeho života. Samozřejmě můžeme chtít a být přitom pod zákonem. Mám na mysli službu vycházející ze vztahu, kdy vztah Ježíše Krista k nám a naopak je tou skutečnou motivací. Stejně si myslím, že toto vše moje kamarádka ví a pokud bych jí to řekla, všechno by odkývala, že to tak je. V čem je tedy problém? Domnívám se, že odpověď se ukrývá právě v oné otázce na začátku – Na čem stojí naše víra?

Přichází doba, která nebude jednoduchá. Lež se bude tvářit jako „pravda“ a víra v pravdu bude příležitostí k posměchu, nenávisti a zavržení. 

Možná nikdy neporozumíme všemu, co se v našem životě děje, možná nikdy nedostaneme kloudnou odpověď, proč se věci staly tak, jak se staly. Možná se až příliš často budeme zmítat mezi nadějí a zoufalstvím, jelikož nebudeme chápat smysl naší poslušnosti, ale pokud naše víra bude stát na poznání a hlubokém pochopení Kristova díla ve vztahu ke mně, k nám… dosáhneme cíle.

   -om-