Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po Argentině

23. 9. 2008

Je to právě rok, co jsme se vrátily z Argentiny a když se ohlížím zpátky, jsem stále vděčná za tuto zkušenost. Povzbuzení, které jsem skrze sbor v Buenos Aires zažila, se nevytratilo, ale vnímám, že stále roste. A věřím, že jen to, co přetrvá, má hodnotu. Prchavé nadšení, které se ztratí pár dnů či týdnů po návratu z místa požehnání, se možná nedotklo srdce.
Jednou z věcí, které se mě v Buenos Aires dotkly, bylo to, že křesťané tolik neřeší svůj čas, svůj odpočinek, spánek.... Celý jejich život patří Pánu a tak jejich důvěra v Pána zahrnuje i to, že se o ně postará v každém směru.
Uvědomila jsem si, že já se cítím často svázaná svými představami, jak zajistit správný režim. Všechno bych měla ráda pod kontrolou a když jsem se někdy nevyspala, už jsem očekávala, že jistě budu unavená a podrážděná. A najednou jsem viděla lidi, kteří toto vůbec neřeší, jsou mnohem svobodnější a vůbec to nevypadá, že by se z toho měli hroutit.
Když tu byl pár týdnů po našem návratu pastor Jorge García, zazněla na jednom setkání otázka: „Kolik hodin denně spíte, když stále pracujete?“ On na to reagoval: „Na to se tady ptají pořád, ale to my nesledujeme.“
A  mně došlo, že to vlastně taky nemusím sledovat. A protože další věc, která mě oslovila, bylo to, že jestli chceme vidět Pána jednat tady na zemi, je potřeba vybojovat na modlitbách bitvu v nebi, rozhodla jsem se vstoupit do ranních modliteb. Protože brzy ráno je pro mě jediný skutečně vhodný čas, kdy mohu mít soukromí bez rušivých vlivů. A právě při ranním vstávání jsem se rozhodla spolehnout na Pána. Už víckrát jsem prožívala povolání k ranním modlitbám, ale vždycky to časem ukončilo jednoduše to, že v té posteli je tak dobře....
Až ten „argentinský“ přístup mi pomohl přestat se tolik ptát svého těla, zda se mu chce vstávat. Naopak jsem se začala ptát svého ducha. Ne, že by se mi ráno z té postele opravdu chtělo, ale překvapilo mě, že kolikrát už večer, když uléhám, cítím ve svém nitru takovou vnitřní radost z toho, že ráno budu mít společenství se svým Pánem.
Teď po roce můžu říct, že je to pro mě velkým požehnáním. Ranní hodina s Pánem někdy není tolik modlitebním bojem ani u ní neprožívám něco výjimečného, jen hovořím s Pánem o věcech, které mám na srdci a hledám Jeho tvář, abych dokázala zachytit, co On mi chce říct. A vím, že díky těmto chvílím pak celý den vnímám daleko větší pokoj a důvěru ve všech situacích. Zároveň mě tím Pán chrání od kritiky a nespokojenosti. Když za všechno, co mě trápí  (nejen kolem mě, ale i u sebe) mohu bojovat na modlitbách, nemám už takovou potřebu se ventilovat jinde. Roste také moje víra a slyšení Božího hlasu. Už vím, že v té Boží škole se nedají věci přeskočit a uspěchat. Skutečné, nerušené obecenství s Pánem je právě tou nejdůležitější věcí, skrze kterou se nám Pán dává poznat. Co je oproti tomu nějaká hodina spánku navíc?

Lída Pohanková

 

Náhledy fotografií ze složky Argentina